Včera jsem se tak nějak přehrabovala v mobilu a najela jsem na poznámky. Občas se mi stává, že když nemůžu spát, vezmu si právě mobil a do poznámek si píšu básničky, které mě právě v tu chvíli napadají. Většinou to nejsou moc optimistické básničky, ale pořád jde o básničky.
A právě jednu takovou jsem si včera četla a vůbec si nevybavuju, že jsem jí psala... (už jsem se zmiňovala o tom, že jsem strašnej sklerotik?)
No a tak jsem se rozhodla ji sem hodit, aby to tu nebylo pořád tak prázdný a pořád jen samé recenze. Kdyby jste měli nějaké speciální přání na konkrétní článek, tak pište, budu vám za to vděčná ;)
No a tak jsem se rozhodla ji sem hodit, aby to tu nebylo pořád tak prázdný a pořád jen samé recenze. Kdyby jste měli nějaké speciální přání na konkrétní článek, tak pište, budu vám za to vděčná ;)
***
SAMOTA
Je jedna dívka
Co s lidmi se sráží
Své pocity skrývá
Za kamennou tváří
Nikdo si jí nevšímá
Je na obtíž
Nikoho nezajímá
A ta tíž ji užírá
Pro všechny je
jen jednou z miliónu
Nepodstatný člověk
Žijící ze sta tisíce snů
Cítí se tak sama
Jako kdyby žila jen ona
A přitom lidé obklopují ji
jako nikdy nekončící kolona
Nevšímají si toho
Že je smutná
Jako by byla jen panenka
Nehybná a umělá
Nežijící postava
Všichni chtějí
Jen práci
A povinnosti
Od ní
Ale to co prožila
Jak pocity jí mučí
Jak těžce v noci usíná
A rána unavená se budí
Nikomu ještě nedošlo
Za ty dlouhé roky
Že je jiná než vypadá
Jak smutné a nucené
jsou její těžké kroky
Životem...
Skvělá básnička. Celý tvůj blog se mi líbi
OdpovědětVymazat